Být duchaplným na povel
poetům často ukládá se,
ve vlastním dlužno rýti mase
a přitom nestřít s duše pel.
Jen jako motýl zlehoučka
se dotkne květu, tknout se lásky,
vše prostě říc a bez otázky
to stkát jak nitku pavoučka.
Hrubými prsty všednosti
tkáň citů ryzí nepošpinit,
včas váti chlad a včas tě stínit,
vše s gracií a smělostí.
A citu démant průhledný
do všední zasaditi fráse,
za škrabošku vzít její saze,
svůj sarkasmu škleb nezvedný.
A v tom, co píšu, mysleti
na tebe jen, tě zříti všady,
a s bolem nevědět si rady
a provzdychat své století.
Jen v paradoxu může tak
mé jméno státi v tvojí knize,
stesk trubadura v šaška říze
vždy – jak svět chce to, – naopak.