Castrum.

Plá oltář zlatem, chrámu stěna se červánkovým leskne nachem, v něm stojí rakev otevřena, kol spějí mniši v kroku plachém;

jak odlesk světců aureoly kol skrání plá jim světla řeka, dnes, zítra někoho smrt zvolí, zde otevřená rakev čeká.

Jde kolem stařec sivobradý, co asi v duši se mu děje? Žeh v oku, asketa jde mladý, jak stopen v moři beznaděje;

jdou dnes a zítra jako v snění, šept modlitby jim s retů stéká, zní choral varhan v slavném hřmění – a otevřená rakev čeká.

Jde opat a má řetěz zlatý, jde novic a má provaz bílý a každý v srdci osten ztráty a věčný žalm, jenž stále kvílí;

ať slunce plá, ať v mraku usne, ať vichřice se venku vzteká, v kadidla atmosfeře dusné a v dýmu svic ta rakev čeká.

Je má! druh může říci druhu, dnes, zítra, hned – to jedno všecko, dny, roky tak se točí v kruhu, muž v kmeta, v juna zraje děcko,

ta rakev smíří všecky spory, z ní rovnosti zář v srdce stéká, Smrt drží provaz k zvonku hóry – a otevřená rakev čeká.

Ó srdce! často o nic v boji, zde uč se marnost všeho znáti! Snah přeludy, tu velkost svoji, když klesáš slávy ve závrati!

Když kuješ pouta pro jiného, po cizím stromu když zrak těká, po zápasu všech v konec všeho vždy otevřená rakev čeká.

Ó líp v ni vrhnout všecky snahy a přeludy a plány smělé, bys mohlo říci v konec dráhy: „Jsem dávno v ní juž celé, celé;

je plna, hrozí jícen její jen tělu – duši nepoleká, té jiné hóry věčna znějí a rakev dole – ať si čeká!“