Bože, máš to v milých Čechách
zvláštní, prapodivný lid,
raisoneurů, malkontentů
a z nich každý škarohlíd.
Básník, malíř, sochař, hudec,
pranikde jim nestačí,
nad každým jen krčí nosem –
pranic jim se neráčí.
Umělci jim v Čechách žijí
prapodivnou idylu,
každý v svůj svět zapředen jest
od kolébky v mohylu.
Pro současný život zdejší
a pro jeho velký tep
každý „cede„ vrčí stranou,
zcela hluchý jest a slep.
Brávo, páni malkontenti,
něco pravdy na tom jest,
v tomto našem žití v Čechách
bláta dost je – málo hvězd.
Ký div, umělec kdo pravý,
hledá sobě jiný proud,
o vaši by jinak hloupost
nejdřív musil zakopnout.
Nedivte se proto, páni,
že z nás chodí každý sám –
Nad vším pouze krčit nosem,
levný vstup je v slávy chrám!
Co zvete tepem současnosti, co charakterem žití?
Snad kolik plzenských moh Vašek anebo Franta píti?
Kde nabili si navzájem, když z hospody šli domů,
ký nový klep zněl v kavárnách, co po tom komu, komu?
Pak lze vám ovšem přes rameno se dívat na umělce,
vždyť žije se v té časovosti tak hravě – a tak mělce.
Nemáme prý karikatur,
i to není nové –
dají k nim dost pěkných statur
sami – kritikové!
Proto my jich neděláme,
že jich máme dosti,
hledni kol a samé známé
zříš k své veselosti!
Karikatury chtí svoje?
Posloužíš jim snadno,
skrz jich frází valné zdroje
zříš tak lehko na dno!