Čas, abych splnil, co jsem slíbil,
se blíží denně víc a víc,
teď ptám se, zda jsem nepochybil,
v lesk patře vašich zřítelnic?
Vím, to se slíbí snadně, rychle,
kdy líčka žhnou a hoří zrak,
však pozděj praví srdce ztichlé:
„I drápkem chycen, jat jest pták.“
Co dělat? – Slovo slibu platí,
ty krásné oči čekají,
ba zvědavosti ve závrati
se ani odbýt nedají.
Neb vědí, – slovo splnit musím,
a že je splním, to ví bůh!
ač banální si frázi hnusím,
chci dvorně zaplatit svůj dluh.
Tož konstatuji vlídnost vaši,
i ňader bujné zvlnění,
i pohled, pod ním srdce raší,
zas v nové citů vzkypění...
A lituji jen, že jest pozdě!
Vám, sympatická, nedím nic,
neb pták jsem v opuštěném hvozdě,
a noc se blíží víc a víc.