Jak barbar vtrh’ jsi v poesie nivy,
vše modly všednosti tys rozbil pěstí
a o svobodě hřímající zvěstí
jsi přehlušil skřek korybantů lživý.
Jak had se mih’ bič tvého smíchu mstivý,
a přece ocenil jsi lidské štěstí,
snít nad kolébkou, dívčí vlasy plésti,
jak vjíždět rukou lvům v kosmaté hřívy.
Věř, Sapfo kdyby žila v této době,
teď s jásotem by místo v šumné moře
se vrhla v otevřenou náruč tobě.
Nad troskami ti svítí lidstva zoře,
ji vítá tvojí písně věnec květný,
jak v hromů řev zní ton lesbické fletny.