V podtatranské salaši
k čardaši
cikáni se sešli dnes;
do nebes
čikoš děvče vynáší.
Tokaj hoří v sklenici
zářící,
v žilách bouří krve var,
divý žár
šlehá pustou světnicí.
Co ty housle tropí jen?
Kvil a sten,
jásot, kletby, křeč a smích
zvoní v nich,
jakýs opiový sen!
Děvčeti hoch v zápětí,
v objetí,
list v pozdní jeseni
v šílení
vichřicí tak neletí!
Proti sobě bočí teď
jedna změť
rukou, boků, ňader, kštic...
Víc a víc
v purpur hoří smědá pleť.
Zoufalý to k nebi ryk,
v trávě syk
skryté zmije, jakby v leb
vražen hřeb
soka pěstí k mozku vnik’.
Potom táhlý, dlouhý hvizd,
z ptačích hnizd,
rozkoše když volá hlas,
který v ráz
vichru lkavý zdusil svist.
Slavíčích teď trilků sta
vyrůstá
z chaosu těch zvuků vln,
něhy pln
polibků dešť na ústa.
Děvče čikoš uchvátí
v závrati,
nad hlavou ji zvedne tu
v přemetu,
náhle jak by opratí
prudce trh’, vbit v půdu stál.
Divý cval
zarazil se ukončen –
krátký sten –
jednou ranou na cymbál...