Ó máte pravdu, čas ten zvolna letí
do čtyřiceti
a jako šílenec se s vrchu řítí
od čtyřicíti.
Vyjdem jako děti z chaty,
kol je samý úsměv zlatý,
v les to láká písní ptáka,
nám je volno, nám je blaze,
perly zříme v rosné vláze,
nevidíme, že se smráká.
Ó, máte pravdu, my jsme pouhé děti
do čtyřiceti.
Proč v dlani pak nám vadne všecko kvítí
od čtyřicíti?
Honem v stínu, v kyprém mechu
rozbijem stan pro útěchu,
elfi, šotkové a víly
v šťastné chvíli k nám se schýlí,
pijem z květů zlatou rosu,
nasloucháme písni kosů,
echa zkolébáni smíchem
líbáme se v šeru tichém.
Ó, máte pravdu, my musíme pěti
do čtyřiceti.
žel v písní leckde chybí to, duch cítí,
od čtyřicíti.
Náhle tma kol – mrak se valí,
cosi z dáli divě hučí,
strach vás chytne nenadálý,
moudrosti nás život učí
v deště kapkách, v lkání stromů
jedno zní: Jak dojdem domů?
Za bleskem hlas zazněl hromu.
Ó, máte pravdu, těžko rozuměti
do čtyřiceti!
a lehko všeho nic lze pochopiti
od čtyřicíti!
Budiž! – Jdeme, den se krátí,
slední záblesk viny zlatí,
v hloubi hvozdu zvonek cinká,
jako z mládí upomínka
v tiši dusné i ten usne
a jdem sami, sami, sami.
Všecko illuse a klamy,
kol jen temno a noc tichá
na oči a v duši dýchá.
Ó, máte pravdu, duše svátek světí
do čtyřiceti,
prach, stíny, dým pak tančí na Park niti
od čtyřicíti.