Čáp sv. Františka.

Ze smrtelné, těžké mdloby po zápasu hrozném, dlouhém František se vzbouzel k žití. Ještě očí neotevřel,

ale cítil, kterak jemná růžová zář tiše, zvolna dotýká se jeho víček; slyšel táhlé, sladké tóny

jako harfy, jako flétny, z dálky kterak v sluch mu bijí jako vlny k břehům květným; cítil vůni tajuplnou, –

jakou nemá ani růže uzavřenou v květném srdci, ni v svých bílých hvězdách jasmín. Duše jeho polekána

smrti bolem tišila se, neznámý hlas jemu šeptal: „To je ráj, hleď, již jsi v nebi!“ Konečně když hudba proudem

slavnostního hymnu zněla, otevřel zrak udivený. V skutku, František byl v ráji! Před ním všecko tálo v světle.

On, jenž zpíval hymnu slunce, teď se díval v toto moře, jeho zrak tu záři snesl. Viděl nejdřív jako sloupy

bílé páry – ale zatím kadidla to byla mračna, která z kaditelnic zlatých valila se, z kaditelnic

stojících kol trůnu Boha; viděl stromy divných tvarů, jejichž květem byly hvězdy, a pod nimi v bílém rouchu

kráčeli ve rukou palmy a nad hlavou gloriolu zástupové vyvolených: biskupové, mučenníci,

proroci a velekněži, panny, vdovy, vyznavači. Mezi nimi procházeli andělů se valné sbory

zpívajíce k harfám sladkým, pískajíce v tklivé flétny, klepajíce v zvučný cymbál. Úsměv štěstí jen se mihnul

po vybledlé, utrápené, zhublé tváři Františkově. Tady on a v této slávě prostý mnich a bosonohý!

Viděl, kterak zástupové jdoucí kol se zastavují, na něho si ukazují šeptajíce v svaté úctě:

„Ejhle! on, to on, ten světec, František, ten sluha boží!“ Viděl, kterak papežové tiary své sňali před ním.

Pokora mu nedopřála dél se dívat na ty pocty. Upřel oči unavené v oblak, jenž se z kaditelnic

vinul výše sloupem bílým. Hle, to bavilo jej více; patře v oblak rozeznával, že to není oblak dýmu,

ale samé dětské hlavy, zlaté, plavé, kučeravé, buclaté a okřídlené, hlavy malých andělíčků

smějících se, laškujících; radost měl tu nevýslovnou, neb ten smích mu sáhnul v duši. V nebi chvíle nečítají,

ale v středu všechněch slastí, František se cítil v ráji brzy sirým, opuštěným; vstal se svojí zlaté židle,

po oblaku zvolna kráčel tam až, odkud z kaditelnic dým zastíral věčné světlo. Padl obě na kolena,

roztáh’ ruce znamenané Krista hřeby krvavými, a před všemi vyvolenci, proroky a mučenníky,

anděly a vyznavači s pláčem jal se hovořiti: „Světlo světel, bože, otče, odpustíš a nezazlíš mi,

upřímně když řeknu tobě: V ráji tvojím se mi stýská. V duši mou jsi příliš mnoho vložil lásky k lidem, k světu;

s přírodou já vždycky živ byl jako bratr a syn věrný, bez ní jsem jak suchá haluz. Chceš snad vědět, bože milý,

po čem se mi stýská v nebi? Chybí zde můj bratr oheň, chybí zde má sestra voda, chybí zde má matka země,

z všeho pak, co nejvíc v světě miloval jsem, chybí ptáci. Ti v mém dlouhém putování útěchou a občerstvením

byli oku, sluchu, srdci. Snad ty nevíš, vševědoucí otče světa, co se jednou v Umbrii mi přihodilo.

Šel jsem kázat širým davům, ale běda – marná práce, hluchá srdce – hluché uši. Unaven a oklamaný

za město jsem vyšel v smutku, veliká tam byla louka plná stromů, středem jejím tekla voda mezi travou.

Zde jsem hořkost svojí duše začal vylévati v pláči; čejka, která po pažitě chodila jak v přemítání,

hned svůj chochol zčepejřila, v chůzi své se zastavila, jak by řeč mou pochopila; z keře, kde měl hnízdo v listí

zežloutlém od loňské zimy, slavík natáh’ šedé hrdlo, od břehu pak přiskočila pěnkava a za ní stehlík,

špaček vylít ze tmy sítí, z louky hejl a černohlávek, z pole vážný havran přišel, kavka s vranou slétla za ním,

v azuru svou píseň stajiv bleskem sletěl dolů skřivan, z hloubi lesa dostavil se drozd a dudek zamračený,

kos, který má zlatý zobák, datel, který ťuká v stromy, mandelík a ťuhýk dravý, strakapoud a rorejs šedý,

bukač, v rákosí jenž chraptí, vlašťovka a konipásek, střízlík dvorný, žvavá straka. Nade všecky ale zbožně,

na své jedné stoje noze, veliký čáp pozor dával, poslouchal a kýval hlavou, svářící a rozcuchané

vrabce klepal občas zobcem, aby tiše poslouchali. Já František, sluha boží, povržený lidmi, v poušti

tak jsem kázal vděčným ptákům, tak jsem ptáky zamiloval, že mi bez nich trudné žití. Nemohu a nesmím žádat,

abys k vůli nehodnému sluhovi ráj změnil na zem, ale jedno, prosím, otče, pro posty, jež vytrpěl jsem,

pro chudobu, již jsem snášel, pro choroby, pro nemoci, pro ty rány na mých rukou, pro ty rány v mojí duši,

dovol, svatý, velký bože, abych směl mít v nebi čápa, abych s ním se mohl těšit jako s bratrem důmyslným,

jako s věrným společníkem!“ S podivením v ustrnutí naslouchaly davy svatých této divné, dlouhé řeči.

Mlčeli, však v jejich tvářích František moh’ lépe čísti, co si asi myslí o něm. Svatý Petr stáhl čelo,

a Jan Křtitel kroutil hlavou, papež Řehoř naklonil se k uchu Jana Chrysostoma šeptaje a při tom prstem

na své čelo ukazuje: „Já to říkal odjakživa: podivín jest, byl a bude.“ Rozešli se všichni svatí.

František též s těžkým srdcem šel od trůnu pána boha, myslil juž, že Bůh se hněvá. V tom za kabát kdos jej tahal –

obrátil se – mohl věřit udiveným svojim očím? Před ním čáp stál velký, bílý, se zobákem rudým, dlouhým,

křídla černě malovaná jen se leskla; vesel klapal, za Františkem zvolna kráčel. Tento nemoh’ odtrhnouti

očí od věrného druha, objal hned jej, slzy v očích, k podivu všech nebešťanů. Sedl do své židle zlaté,

čápa hlavu na svá prsa položil, ji hladě rukou. Šťastným byl v tom okamžiku. Ale jako Františkovi,

tak se dělo rovněž čápu: brzy v slávě nebes začal zamyšleně sklánět hlavu; přešlapoval, přestupoval,

když jej hladil sluha boží, v těžkých dumách stál a sníval o velikých lukách pustých, o bahniskách, o slatinách,

nad kterými mračna táhnou, o sítí a o rákosí, které šumí větru dechem, v němž se tají milliony

malých, lehkonohých tvorů, jež lovíval svojím zobcem. V dumách stál a viděl, kterak vyplašena jeho krokem

s břehu v potok skočí žába, přírody ten oživělý posuněk, v němž směšnost s hrůzou v groteskní se celek pojí;

viděl, jak se mihnul sítím salamandr černožlutý, ještěrku jak splašil, která v poledním se hřála vedru;

viděl tiché, šedé domky, kostelní věž v jejich středu, a na její rudé střeše staré kolo, svoje hnízdo;

viděl, kterak v podjesení sletují se od západu, od východu jeho druzi, a jak táhnou v dlouhém šiku

přes lada a přes pažity výš nad lesy, hory, moře, jako dlouhá karavana mlhou, jasnem, mračny, září

k vodám Nilu, k pyramidám. A tu v divém roztoužení zapomněl, že v ráji bydlí, zobcem klofal v pravo v levo

nedbaje, že často mnohý svatý se mu v cestu mihnul, a spůsobil celou bouři, když chyt’ v zobák gloriolu

svaté Maří Magdaleny a ji nebem kolem nosil. Hned se sešli všickni svatí v jednom nářku, s jednou prosbou,

aby čáp byl vyhnán z ráje. Se sklopenou, holou hlavou v hávu mnicha, bosonohý František stál, ruce spjaté,

před trůnem stál Hospodina: čekal na ten ortel hrozný, jenž měl zbaviti jej bratra, milého též společníka.

Bylo ticho. Matka boží dívala se dlouhou chvíli na čápa a na Františka, a jak vždycky tak i tenkrát

vlídnou byla prostřednicí; promluvila, a hlas její jako stříbrné zněl zvonky. „Oběma lze vyhověti,

Františku i jeho čápu, Františku i druhým svatým. Čáp jest moudrý, opatrný; když se mu po zemi stýská,

nuže, ať si dolů slétne s poselstvím od pána boha, slétne, prodlí u rybníků, u bažin a u močálů,

a dle chuti ať se vrátí do nebe zas, k Františkovi.“ Kynula a ukázala plný keř nebeských růží,

pod nímž spali ve objetí růžoví dva andílkové, pak se naklonila dolů. Oblak dýmu rozstoupil se,

slunce zář jej osvítila: bylo vidět dole zemi, jak na ňadrech prázdna leží jako vonná růže bílá,

bylo vidět na ní lesy jako černé pruhy velké, řeky jako bílé nitky, hory jako modré skvrny.

„Hleďte dolů,“ začla opět sladkým hlasem matka Boží, „tam u lesa stojí chýška, v chýši bydlí chudí lidé,

chudí ale bohabojní, za dítě se vroucně modlí. Chci dnes jejich přání splnit. Moudrý, opatrný čápe,

spícího tam andělíčka vezmi v zoban a sleť dolů, proleť mlhy, mračna, azur, proleť hory, lesy, plaše

přileť lesní ku chatrči, zaklepej tam na okénko, vleť do jizby a ku srdci matky, která v šeru dřímá,

andělíčka s nebe rychle polož prázdné do kolébky, ať je radost na té zemi v srdci chudých, dobrých lidí!“

Moudrý čáp a opatrný učinil, jak poručeno; dívali se všickni dolů, kterak letěl k lesní chýši,

jak v kolébku děcko vložil; viděli tu radost lidí, slzou jak jim v očích hrála, že bůh otec v zalíbení

pohladil si šedou bradu, a pochválil přede všemi matku boží, svoji dceru. V krátké chvíli čáp se vrátil,

na cestě však zastavil se u rybníka v hustém sítí, počíhal a pohodoval; a již stál zas před Františkem,

který šťasten, spokojený, hladil hlavu svého čápa líbaje šat matky boží. Takto čáp si zvyknul na ráj,

a když mu tam dlouhá chvíle, andělíčky lidem nosí.