„Dál nes mne, vlno, vím, jsi plna zrady,
leč musím dále, pokud pergamenu
má ruka svitky třímá, v slanou pěnu
se neskloní pod lstnými tvými spády.
Víš, koho neseš slepá? Iliady
kdys pěvec slepý slouchal moře stenu,
měl jeho bouř za potlesk davu, cenu
že slávy urval, snil, laur věčně mladý.
V tom neklamal se. Já též neklamu se,
vstříc pluje novým ústrkům a bídě,
jak tebou v pýše velkých, v zhrdě, hnuse.
A přece pluji dál kol příkrých tesů
za hvězdou polární svou cestu řídě,
vždyť nesmrtelnost v svojí pěsti nesu.“