Jak jdu lesem, polem sám,
cítím, že již umlkám.
Květem zvadnu,
plodem spadnu
s žití stromu v náruč tmám.
Málo vrozený jen cit
brání se, chtěl dál by žít,
zbytek mízy,
dost snad ryzí,
chtěl by rašit, na květ mít.
Co tak o tom květu sním,
za sebou zrak zlobný zřím:
„Chudý kvítek,
smutný zbytek
staré slávy, co jen s tím?“
Než být jiným v žert a smích,
dovol, Pane, abych ztich’,
při mém díle
v plné síle
aby posel tvůj mne stih’!
Slední ješitnosti sen,
slyšet vlastních větví sten
a řeč lidí,
pád již vidí:
„Byl to přece pěkný kmen!“