Dnes unaven se vracíš z práce denní, máš sotva pohled pro dítě a ženu; ach, kde jsou časy, kdy jsi klesal v snění pro jednu píseň, jež by tvému jmenu
svit hvězdný připjala, list lauru k skráni, jak dávno za tebou ty hračky dnes! Žít, pouze žít, vše tvoje namahání, zbyl člověk jen, však básník mrtev kles’.
Proč stalo se tak, zkoumat nemám práva; plá jednou v noci hvězda v plné kráse, plá jednou na svém keři růže žhavá, zpěv skřivanův zní jednou v Máje čase.
Tys oněměl – však zapěls píseň svoji, tys odkvet – ale plný byl tvůj květ, snad zdolán zmlk’ jsi o chleb v těžkém boji, snad řekl’s vše a víc ti nedí svět.
Taj podivný! Však jednou k tvému loži jak zázrak nebes přece přistoupila ta jasná, čistá poesie boží, tvá duše rosu z její dlaně pila;
v té krátké písni, kterou’s k nebi vzdychnul, byl’s poetou pro všecken příští věk. Buď, člověče, zdráv, poeta když ztichnul, v tvé duši hořel krásy paprslek!
Jak po letech já dnes tvou píseň četl, tak vnuk ji najde a jak rosnou vlahou jí zpit zas křídlo nalezne, by vzlétl a pozdravil zas mladost svoji drahou;
ji v srdce zavře jako perlu vzácnou, by v šer mu plála tichou září hvězd; co jiný žití dobyl pílí pracnou, to chvilkou nadšení tvým pro vždy jest.
Neb to je nesmrtelné věno krásy, že jedenkrát kam její slít’ blesk svatý, tam nezhasne a pro věčné plá časy. Čím tobě nyní žití trud a ztráty?
A nechť i všednost v své tě vpřáhla jarmo, tys měl svou vesnu, můžeš jeseň mít, nechť před lety, přec nežil ty jsi darmo, nechť bez jména, přec dáváš duším pít!
Nuž s vděčností já po tvé číši sahám a lokám úkoj, mír a chládek svěží. Ty jistě dnes mým nerozumíš snahám, tvá dráha žití jiným směrem běží,
ty nevíš o tom, jaks mne chvíli blažil, jak balsám lil jsi do krve mých ran, v tvé písni z lidskosti jsem studny vážil, neznámý pěvče, budiž požehnán!
Cookies on Poetry Cove