Jaký den kouzelný! Jak zlatý vzduch!
V údolí Ayru ševel a ruch!
Ve skalách zajásal pastýře roh
a ze sna probudil kámen i hloh.
Hle, v obět jitra jak divoký bez
střásá svých květů sníh v bouřící jez,
a olše ztemnělé ve proudu běh,
kývnuly hlavami – tajemný vzdech.
A bříza shrnuvši zcuchaný vlas
stopila korunu v sluneční jas,
střásajíc s haluzí mhy ranní lem,
zaplála v stříbrném živůtku svém.
A zvonek u strání, u skal a cest
v širý kraj vyzvání sladkou tu zvěst,
svlačci ji vypráví nachový mák
a vlnám rákosí, doubravě pták.
Duby, jež mají tam u lesa stráž,
hovoří: Hle juž jde miláček náš!
a polní lilije šeptají v ples:
„Sestřička naše, jak blahem plá dnes!“
„Já vlas jí propletu,“ břečtan si vzdech,
„Lože jim vystelu,“ zašeptal mech,
„A chce-li počkat,“ dí jahody květ,
„dám jí svůj sladký plod na sladký ret.“
„A co včel slétne se na kapradí,
písní mu v duši dám,“ ozvěna dí.
A vlny, ptáci a rákos a bor:
„My svůj hlas spojíme v svatební sbor.“
Hle, k vodě s Marií Burns kráčí blíž,
klekli a schýlili nad proud se níž,
a ticho na vodě, na haluzích,
když s ruky na ruku prsten se mih.
A nyní polibek, objetí, sten...
Jaký vzduch kouzelný! jak skvostný den!
Skřivan vzal na křídla lásky jich zvěst,
jakoby v život chtěl slunce jim snést!
Ó štěstí, ó lásko, jen blíže, jen blíž!
ku retům básníka skloňte svou číš,
vždyť s nebe azuru skrz zlatý vzduch
žehná jim v úsměvu s anděly bůh.