Byl velký despota a vládl Orientem,
měl perly v tiaře a šatil se jen kmentem,
dav klesal, pod kola se vrhal jeho vozu,
měl tři tisíce žen, vojsk nesečtené šiky,
měl jásot zástupů a slávu, ples a díky,
měl tisíc trofejí válečném ve hlomozu.
Kam hnul se, Boha hledal,
svět odpověď mu nedal.
Byl chudý myslitel, měl sotva kůrku chleba,
džbán vody, knihy své, list papíru – co třeba?
Však v řádkách, které psal, lilije rostly bílé,
a v dumách, které snil, slavičí píseň zněla,
svět byl mu pohádkou a rájem země celá,
a šťastným sladkým snem i každá všední chvíle.
Kam hnul se, Boha hledal,
svět odpověď mu nedal.
Pak oba zmírali, král i myslitel chudý,
druh druha nepoznal a vážili své bludy,
své plaché rozkoše i hořkost, jež z nich zbyla.
„Chtěl’s Boha viděti?“ děl démon králi v ucho.
Děl totéž mudrci – a na otázku hlucho
jen chrapot mroucích zněl, však duše hovořila
Jich obou v téže době:
„Lze vidět, co máš v sobě?“