Exoriare aliquis! – to věčné slovo
mi v uších zní přes doly vše a hory,
je celou Polskou štkají duchů sbory,
to pálí vždy a tíží nad olovo.
Toť modlitba tvá denní, Polsko, vdovo,
však nejen tvá, i všech, jichž marné vzdory,
zde v klenbu nebes hřmí a drtí svory,
by dál zas vlékli břímě Sisyfovo.
Čtu. Náhle se mi kalí jasné oko,
a po letech zas, Adame můj velký,
tvé věštby, kletby cítím přehluboko.
Co platno vše! Svět dál se brodí mělký
v močále svém... Však to již platí více,
jak on že bylo hrdin statisíce!