Ty krásnolící, kdož ví, jaké vlasy
tvé čelo oblétaly? v duši tvojí
co vřelo plamenů? po jakém boji
jsi poddala se, květ antické krásy?
Však šťastna žiješ pro vše příští časy,
že lože Achilla tě zvalo svojí,
tys napila se v nesmrtnosti zdroji
a píseň Homera tě věkům hlásí.
Ne že jsi byla dcerou kněze Chrysa,
ne mlada že jsi byla, lásky hodna,
že Achill pro tě hořké slzy ronil;
leč, před ním že tvá spustila se říza,
že na tvá ňádra těžkou hlavu sklonil.
Co jinak život? – Dopilas ho do dna.