Květ oleandru práchniví;
jak po polibku žíznivý
ret ženy, země práhne.
Slyš, temný hukot z obory,
to bouře anděl přes hory
ve plášti mraků táhne.
Teď vítr v divém zápase
jak vzepjal se, po terase
rozházel květ jasmínu;
táž vůně zas, týchž blesků jas,
jak druhdy tvůj když padal vlas
přes mou skráň na tvém klínu.
U okna stojím, tajím dech...
Nad mojí hlavou v mračen spěch
si děsně vichr hvízdá;
ve bouři, blesků ve kmitu
pod řimsu okna, v soucitu
zřím do ptačího hnízda.
A zřím tu v němém pohnutí,
jak jednou kryje perutí
šest křídel láska matky,
jak v živlů spor i blesků nach
je k sobě tulí hořký strach
i jistoty cit sladký.
A stojím – je mi ku pláči,
skráň vřelá k sklu se přitlačí,
což duší mou to chvělo!
Duj větře! blesku směj se tmám,
kdo jako já jde žitím sám,
ten neskloní své čelo!