Bolzano.

Po divé bouři, ve které duch lidský své zdrtil okovy a v boj se pustil mocný, gigantický – klid nastal hrobový.

Tma noci opět roztáhla své sítě nad spící Evropou, ten k světlu smělý let byl sražen hbitě reakce potopou.

Klid. – Ticho. – Myšlénka kde jaká plála, se v popel stulila, a v stínu žalářů vlast sirá stála jak velká mohyla!

Po špičkách musil plížit se, kdo chodil, šeptat, kdo mluvit chtěl, kříž halil v stín svůj svět – a kdo se zrodil, strach u kolébky měl.

Ó děsná doba! – Jest však vlastnost světla, že temno proletí, pruh jasu, v němž zem liliemi zkvětla, má slunce v zápětí.

Šer jitra posýlá do spících polí své zpěvné skřivany, a vítěz den se vznese nad údolí, a mlhy – strhány!

Tak stalo se v té mrtvé, hluché tíši, v níž minulý spal věk, on povstal, na čele jas jiných říší, zář velkých myšlének!

On učil pouze, nabádal a radil, zdroj lákal z tvrdých skal a zjevem svým svět v harmonii ladil, zpět dal mu ideal!

Svět vzal mu vše – však přec jej neoklamal, v svém srdci on měl skvost: on ze všech růží ostré trny lámal, zrak zvedal v budoucnost.

Půl mudrc a půl apoštol on kráčel do zápasu jak v ples, jak Hus chřest okovů za sebou vláčel, jak Ježíš kříž svůj nes’.

By lidstvu získal ztracený zas eden, v boj vyzval nenávist a otroctví a tmu, a štít měl jeden: své svědomí – byl čist.

A v lidskosti, jež žehná jen a dává, tvář Boha věčnou zřel, z ní v duši pad’ mu svit, jenž neustává plát vyvolencům z čel!

Ó vlasti! u kolébky tvého jitra bděl velký jeho stín, do vínku dal ti perly svého nitra, než slovo přešlo v čin.

Řadou svých žáků, světlých bojovníků, vnik’ v paláce i chýž, a brzy vzduch se zachvěl v jarém ryku: Ó budiž světlo již! –

Teď po století bují jeho setba, myšlénka vítězí, a jeho sokům – zbyla pouze kletba a prasklé řetězy!