Co platno milovat a plamen v srdci živit,
byť zžehnout měl tvé nitro na popel;
přec jednou uhasne a v sled se budeš divit,
proč takou milostí jsi zahořel!
A nepochopíš víc, že k vůli bílé ruce
a ňadru plnému a nožce víl
jsi dny své v samotě a hořké ztrávil muce
a mladost svou jsi otrávil.
Pak sobě namluvíš, že přec to byla duše,
co válo celou její postavou,
že tys byl titanem na vrata ráje buše
v boj vyzývaje sudbu mlhavou,
že v půtce rekovité, hodné všech sil muže,
jsi jako vojín v čestném poli pad,
a zatím byly to jen papírové růže
nad svůdnou vlnou podezřelých vnad.
A jsi-li upřímným, ty pronikneš i za to...
Však ještě na illusí hřbitovu
bys znova prodal se za cetky ty i bláto,
bys dal se zašlapati poznovu!