Ach, krvácí zas západ! Jak to bolí,
jak srdce tvé by krvácelo za ním,
s dne vedrem celým i s dne odříkáním,
s tím hladem mezi plnými kol stoly.
Jen trpělivě z pole táhnou voli,
jak těsně těžký oblak lehá k pláním,
co křiklavým a divě žhavým pláním
krvácí západ v řece, stráni, v poli.
Jak obrův meč by proťal ve dví nebe
a rudá krev se táhla v pruhu mračen
a tento meč jak zastih’ by i tebe.
Ó s jakým citem vítal, zářný Febe,
duch z rána den jsa nových divů lačen,
jak zklamán teď se choulí, jak ho zebe!