S ním rvát se nikdy nebudu.
Což vím, kdy propadám Osudu?
Snad, jemuž jsem se vyhnul teď,
byl pravý můj? – Kde odpověď?
Ten, jenž nás potká, je vždy náš,
ať nudou mřeš, ať touhou pláš?
Či onen druhý snad byl tvým,
a snad šel kol s tvým tajemstvím?
Než plniti sud Danaid,
se nechci rvát, chci klidně snít,
se neptat, odkud ani kam...
Můj pravý Osud přijde sám.