Noc tíhla v sklon a chmury její bledly, stín ohromný půl báně nebes halil, na strhaný mrak krůpěje hvězd sedly, jak lampa hasnoucí se měsíc kalil;
jak člun se k němu nesl oblak zšedlý, plul azurem teď blíž a teď se vzdálil, jak Orionu, jenž se v bezdno ztápí a bledne zvolna, šerou byl by kápí.
Zem spala v hloubi. Šatu zcuchanému, jenž pohozen v dál, rovnala se v šeru, tu dlouhý svit od východního lemu jak zlatý šíp se rozlít’ v sterém směru,
jak úsměv letěl k bezdnu mlhavému a páry táhly před ním ku severu, hor obrysy v něm fialově vzplály jak vlny moře kamenného v dáli.
A v jitra čistém balsamickém vzduchu se jak hřbet velryby stráň z mlhy noří, mlh prouhy po ní jako křídla duchů, z nich Neba hrot ční Pisga na pohoří,
na jeho štítu bez hnutí a ruchu kmet velký leží, pod ním jak loď v moři, jak černý vrak se skalní spousta zdvíhá, jak rakev obrovská se v mraku míhá.
Kmet okem ztrnulým zří dolů k zemi v poušť Judy nehostinnou, kamenitou, jen rozvlněnou písku ručejemi, velbloudů pochody, lvů honbou zrytou,
v kraj nekonečných obrysů a němý, po němž jen vichr tančil nohou hbitou a sporé vsi tu zdaleka, tam v blízku jak šeré skvrny v žlutém tkvěly písku.
A nikdo neřek’ by, že smrti rukou byl dotknut spící ten obličej lidský, kde rysy dlátem bolu psány, mukou jak brázdy tměly se. Snil jako vždycky.
V tom křídla dračí o tvář jemu tlukou, u noh mu vztyčil se stín gigantický, tvář hrdá blesku stopou znamenána a čelo v krvi – otevřená rána.
A rázem s výše sletěl druhý, světlý meč bleskný v pravici své třímající, jak Noc a Den by v tuhý spor se slétly, tak proti sobě stáli s hněvnou lící.
Jak mračna dvě se náhle v útok střetli, ten tmavou a ten blesknou třásl kšticí a jako příval, jenž se řítí s hor, v jich rány boje hřímal rozhovor.
A pravil Satan: Mým je toto tělo, je k zemi snesu, kde lid žije podlý, lid, který musí v prachu sklánět čelo a šťastný jest, když svíjí se a modlí;
tam idolem je vztyčím, aby čnělo v jich arše úmluvy, neb lid chce modly, on musí cítit, že kdos nad ním vyšší mu podává pít pohrdání číši.
On za boha je na svůj oltář vztyčí, je slije v bronz, je v žulu, v mramor vtesá, dá Baala jemu šíj a rohy býčí, ó zřím, jak v tanci nestydatém plesá,
čím sám je zbabělý a trpasličí, tím výš svou modlu zvedne nad nebesa, lid bez Boha – rej much nad skalnou strží, bez modly žádný národ nevydrží.
A žárlivý Bůh nebude víc jeden a takto bohů nadělám víc časem, jak v lese klamán poutník a v zmar veden, tak lidstvo půjde za jich klamným hlasem.
Z nich každý křičet bude: Já jsem eden! ten nocí oděn bude a ten jasem, ten řekne: Já jsem silou, ten: jsem láskou! já ale ze všech smát se budu maskou.
Leč archanděl vzpjal peruť svoji dvojí, od meče jeho šlehly nebem žáry. Čas nejvyšší se utkat s tebou v boji, vznes hromný kyj svůj, arcivrahu starý!
Ó marnou nadějí se duch tvůj kojí, mám vmetnouti zpět zas tě v pekel vary? Lží darmo líčíš úmysl svůj škůdný, zhyň meteor jak nad močálem bludný!
Jeť Jahvé jeden, veliký a silný, vše ostatní prach, nehoden, by řízy se jeho dotknul, z lásky jeho dílny svět vyšel čistý, veliký a ryzí,
ty vstals jen v úklad proti němu pilný; však jak červ rozšlápnutý v blátě mizí, ty zdeptán mojí zmařen budeš patou, svou slinou sám se zalkneš jedovatou.
A nebude mít lid ten jiných bohů! – A umlknul a již se střetli s tělem, jej Satan tlačil zpátky vidlí rohů, však cherub bleskným potíral jej čelem.
Juž na něho klad’ vítězící nohu, on vzpjal se v posled ve přemetu smělém, však sražen patou letěl střemhlav dolů. A vítěz Michael stál ve zápolu.
Jak bledá pára jitra zvolna taje, tak zmizel Satan – Anděl blesky v zraku plál jako živé slunce, jež z bran ráje se nořilo v té chvíli zpod oblaku,
jenž duhami kol zářícími hraje, ten s tělem Mojžíšovým roven vraku se vznášel výš a výš, až v bledé dáli se hvězdou mih’ jak sněhu vloček malý.
A země zachvěla se v světle celá a ztrácela se slunce do potopy. Ta hymna světla jásala a pěla, v skal strže vrhla zářné nachu snopy,
jen z hlubin kletba Satanova zněla, ač po něm dávno nebylo juž stopy, ta z propasti se nesla plné kouře jak zmírající rachot dálné bouře.
A táhla v pláně pouští, táhla v města, ba ohlasem ku trůnu nebe sáhá: Lid musí modly míti, jimi ztrestá svou hloupost nejlíp, marná každá snaha!
a dějinami jeho dlouhá cesta jest mezi modlami jen trapná dráha, tu k zemi obrátí se a tam k moři a v posled ze sebe své modly stvoří!
Cookies on Poetry Cove