Ta scenerie v mysl připadla mi,
když během dne, jen po náhody kroku,
jsem k chrámu toho přišel staveništi;
když zřel jsem v sítě vytyčené trámy
kol rostoucích zdí, jako první sloku
nesmírné básně, zřel, jak v mraveništi
na dělníků shon sekerou a pilou
a dlátem, kladivem, jak obří silou
sen v skutek rost’, myšlénka tuhla v kámen
na triumfalný symbol době příští,
na maják chovající svatý plamen.
A slova mnicha zas mi zněla v uchu:
„Chrám Bohu, osvoboditeli, klenem!“
a v duchu roztouženém
já celé lidstvo zřel, jak v svorném ruchu
zde ruky vzmachem a svých ňader stenem
chrám staví tomu, jenž je osvobodí,
v němž člověk po věcích se znovu zrodí.