„Chrám nový budovat chcem Hospodinu,
ó dejte, pane, byť to jen groš vdovy!“
Já obrátil se rychle v udivení.
Na chodbě půl a půl ve dveří stínu
stál ten, kdo těmi oslovil mne slovy,
mnich žebravého řádu; světlo denní,
jež vkrádalo se v jizbu ulic sterem,
zde v cizím městě a v hotelu šerém,
kam náhody běh zanesl mne vratký,
ve divném objevilo osvětlení
háv jeho černý i obličej hladký.
Stál mezi dveřmi, nastavuje ruku,
jak upomínka na minulé časy,
jež ku světlu se hlásí,
co dole v rostoucím a různém zvuku
já slyšel vozů již i chodců hlasy,
se město – posud v tichém spánku dlelo –
jak zburcovaný obr probouzelo.