Jak starý štěp, skráň jehož stříbrem zkvětla,
rozpínáš větve hojně obtěžkané,
z nichž písní manna v slovanský svět kane
a v srdce naše tekou proudy světla.
Tys ukázal, byť osudu zášť zhnětla
kmen národu, kdo sílu má, že vstane;
Tvým dechem z půdy vrahy rozdupané
jak anděl boží láska k práci vzletla.
Dva věky líbají se na Tvé skráni;
lesk doby mroucí a svit doby příští.
V nich srdce Tvé jest skvoucí démant ryzý.
A také světlo z něho kol se prýští,
že těm, jež jednou stihlo jeho plání,
zář ideálu z duše nevymizí.