Protáhnul své údy
a přejel rukou čelo; ticho všudy.
To mátlo jej, vstal, chytil meč a křičel.
Kol ticho; netopýr u stropu kvičel
a vlašťovka kol okna poletala.
„Hoj, panoši a strážce!“ Ticho! Skála,
na níž hrad stál, se jeho hlasem chvěla;
pod jeho těžkým krokem jizba zněla.
Šel mračný pod snů tíhou, v pochyb moři,
na chodby vyšel a pak na nádvoří;
ni muže kol. Šel k branám; všecky v řadě
jsou zazděny. On zůstal zamčen v hradě
a zrazen, opuštěn, v ty skalní stěny
od vlastních mláďat jak sup vyhostěný,
tak sám a sám. I křičel, a se vztekal.
Den minul, přišla noc, on stále čekal;
snad někdo přec, snad jediný tu zůstal,
však ticho, nikdo, a bol jeho zrůstal.
Noc přišla, vichr skučel, v chodbách kvílil,
a Bligger volal v závod s ním a šílil.
Teď praskly schody, teď se hnuly dveře
a Bligger viděl stíny v pološeře;
šel za nimi, šel dál, šel neustále,
tu lidomorna a tu díra v skále,
tu rumpál s okovem – tam skočil rázem –
a těžkou ranou dopad’ okov na zem.