Pět dnů pan Bligger neopustil valy a jeho lidé stáli jako skály, na kterýchž jeho hrad se k nebi zdvihal. Boj neustál; noc, ten sup černý, stíhal
bílého orla, den; boj nerozhodnut. Na mostě zdvihacím sám Bligger bodnut byl dvakrát šípem, lhostejně jej chytil a z rány vytrh’; lev raněný řítil
se znova v seč. Tma padla v dlouhé lesy a černý havran kroužil pod nebesy a při pochodních bojováno dále. Jak křídla narostla by každé skále,
tak zář se rozlívala rudá kolem, a žhavé smoly kotle tekly dolem jak potopa; voj pod hradbami řídnul, hlas trouby padl v hluk a Bligger zhlídnul
v tmu spouštěje zas nové smůly řeku, že nepřítel jest dole na útěku. Však opatrný nespustil most, čekal, juž dole ticho, smůly proud jen stékal
přes balvany a ohořelé trámy, jež chvíli praskaly novými plamy, zas vyšlehly a opět v šeru hasly. Na mrtvých dole krkavci se pásli,
když Bligger vyšel v hrad; mdlé jeho tlupy na nádvoří se kolem ohně kupí, po valech znějí pádné kroky stráže. Meč Bligger odpíná, číš vína káže
si přinésti, ji douškem v hrdlo zvrátí. „Tak couvnuli jste, černí psové klatí, o hrad můj rozbijete lebky hrdé!“ A zaklel zas, leh’ na své lože tvrdé
a v okamžiku usnul. Noc šla hradem, jak příšera se vlekla, vodopádem z ní beztvárný a hrozný sen se valil, jak Bliggeru by bolehlavu nalil;
on snil: Mhy závoj nejdřív stisk’ mu oči; kdos tmou jej strká, dokola jím točí, kdos po něm dlaní obrovitou sahá, tma kol, on hmatá, všady zeď jen nahá.
I ve snu rety zkřivil smích mu vzdorný, on poznal stěny svojí lidomorny; po stupních kráčel dolů plísní slizkých, teď ohlas kroků vlastních v chodbách blízkých
jak umírá, on slyší, stále níže; a hmatá zas, ví dobře, tady mříže je v otvoře, kop’ do ní, rozlítla se, dech sklepa vlhký hraje v jeho vlase.
Chce stát, leč kdosi ku předu jej táhne, teď závoj spad’ mu s očí, on se nahne a vidí, stojí zrovna nad otvorem, jenž v podzemní sluj vede; stínů sborem,
jenž honily se po stěnách a zemi, zří rumpál s okovem, jímž v ten hrob němý, v ten jícen smrti, vězně spouštívali. Jak slzy kapky vlhka rozplývaly
se na kamenné obrubě té studny, jen časem mříží luny paprsk bludný šleh’ v díru, která jako propast zela, jak hrdlo láhve nahoře tvar měla,
jímž pouze okov prošel, polokruhem se šířila; kdo hrdlo spjaté kruhem tam spuštěn byl, víc neuviděl světla. Tu oběť, která v okovu tam slétla,
tma s hrůzou chytly v náruč a ji strhly na kostí hromadu, pak chřtán jí zdrhly, by nevolala; přišel hlad, co začne, to dodělá pak noc a krysy lačné,
a příkrovem to skryje zapomnění. Na kraji této studny Bligger v snění stál jako přimrazen a do tmy zíral; teď ohled’ se, jak stínů tlum by sbíral
se v postavu, kdos u něho stál náhle. Host divný, dlouhé kosti žluté, spráhlé, mu čněly z hadrů, čelisť beze masa se třásla pod helmou. „Aj, kýho ďasa,
pan Bligger!“ sípal neznámý hlas ostrý. „Buď vítán!“ Bligger ohled’ se a kostry zas viděl dvě, ty z druhých koutů k němu se shrnuly; u lidomorny lemu
stál němý v hrozné této společnosti, zřel, jejich hadry jak koukaly kosti, zrak zmijí kterak v duše dno jej bodal. A první náhle holý hnát mu podal.
„Juž nedivím se, že’s tak málo dvorný; ty neznáš mne, jsem pán té lidomorny, já stavěl hrad tvůj a ty sklepy tady, leč chycen v pasti vlastní mřel jsem hlady
zde v této věži, tak se často stává.“ – „Já,“ děla postava zas druhá, tmavá, „jsem vržen v propasť byl od tvého děda!“ – „A mne,“ dí třetí kostra v hadrech bledá,
„znáš příliš dobře; sám jsi vlastní pěstí mne srazil dolů – jsem tvá žena!“ „Štěstí,“ děl první zas, „že’s přišel k nám; čas dlouhý nám lépe uteče. Viz, luny prouhy
sem oknem padají, dost světla máme; pojď, zahrajem si v kostky! Ještě známe z dob pradávných tu hru!“ A rychlým chvatem do cárů svojich sáhnul dlouhým hnátem
a vytáh’ kostky; na kámen je hodil. Zvuk příšerný! „Oč hrajem? jaký podíl mám z té hry míti, vyhraju-li, braši?“ se Bligger ptal, „mne hra ta nepostraší,
já nevím, co má v žití pro mne cenu!“ Kol díry svorně sedli na kamenu. „Dva vrhy máš, my každý jeden; živý ty’s jediný zde, my jsme spravedliví!“
A Bligger kostky vzal, dlaň se mu třásla, zřel na kostky a jeho duše žasla. Tak lehké dřív, teď stále těžší v ruce a Bligger, jak chtěl hodit jimi prudce,
zřel na nich divné kresby, hrubé čáry: bůh Otec na jedné jak člověk starý měl hlavu v trojhranu, na druhé žena na kouli stála, která okřídlená,
a Bligger kostky váže ve své pěsti, v ní rázem poznal chmurný symbol štěstí. Na třetí kostce císař pod korunou, na čtvrté papež hrubou kreslen runou;
co na páté, si Bligger nevším’ ani, a chvíli vážil kostky ve své dlani a hodil – Kostky čtyry prázdné byly, na páté císař. „Právě přede chvílí
jsem zahnal ho od valů svého hradu,“ děl Bligger v smíchu; „ten ku mému pádu ni stébla nepřiloží!“ Znova hodil: „Tak! papež! Věru čertem já se zrodil!
dal do klatby mne loni; však na žule můj hrad a jeho vysmívám se bulle!“ Vzal kostky první stín a hodil. „Štěstí!“ křik’ Bligger, smál se, v bok se třískal pěstí;
„ta nevěstka? Hoď ty! Co máš? Mluv!“ – „Boha!“ „Ha, ha! ta pohádka jest přeubohá, sta let již pouze blázen na ni věří!“ Stín třetí kostky vzal a Bliggra měří
svým ostrým zrakem. Kostky padly na zem; a Bligger, bleskem zchvácený dub, rázem se začal chvět: na kostce páté byla Smrt vyryta. A náhle opustila
jej zmužilost a vzdor a síla všecka; ten obr byl teď třtinou v rukou děcka. „Jsi souzen!“ první stín mu děsně sípal, „jsi souzen!“ druhý a již rumpál skřípal,
„jsi souzen!“ volal soudu troubou třetí a s výše osudný již okov letí. Šest hnátů chytlo Bliggra, v okov prázdný ho jako stýblo vrhlo a v let srázný
to hřmělo dolů v lidomornu dále, vždy hloub a hloub a hloub po hladké skále, až jakby náhle blesk mu v oči blýsknul, o propasti dno těžký okov třísknul,
a Bligger procit...
Cookies on Poetry Cove