Mlha bílá padla na kraj celý. Mlhou tou se hlasy zvonů chvěly, z blízka, z dálky, na všech stranách zněly. V letní večer plný snů a vůně
zněly zvony ty jak z hlubé tůně, na pláni a v stráni, v lesa lůně. Jeden temným k srdci mluvil ruchem, jak bouř vzdálená hřměl tichým vzduchem,
vyzněl v nářek sotva chycen uchem. Jiný slyšíš jak z dna moře zněti, jako v boji, v zlomcích v ucho letí, jakby tříštěn davem hustých snětí.
Slaběj třetí jakby kdesi ztracen, však ten zvuk byl jak dnem mladým zlacen v toho sluch, kdo vřavou utrmácen. A jak šli jsme stonem tím a vzlykem,
kde zvon jiný každým zvonil mžikem, stanuli jsme náhle pod Bláníkem. Nám se zdálo, jakby tyto zvony zněly z hory, skrze stromů clony
českých srdcí nářky, touhou, stony. Děl z nás první: Zvoní na klekání; česká země, rovna štvané lani, unavená chystá se juž k spaní.
Pravil druhý: Bratře, nezdá se mi, vítězného zní cos haluzemi, spíš bych řek, to jitro hledá zemi. Ovšem, kolem večer, ale v duši
vstává jas, jenž temna vazby kruší, a ti spáči – tam jej v hoře tuší. Ano, tuší jej a ze sna vstali, koňům obrok, čerstvý nápoj dali,
meče vzpjali, štíty s kmenů sňali. A jak tlukou v štíty k uvítání této velké, slavné chvíle ranní, jakby zvony zněly českou plání!
Ano jitro! třetí děl, zní v hoře. Skončeno je dávné české hoře. Jitrem vlní se juž stromů moře! Jitro! znělo v těchto zvonů shluku,
a když znikly sosen ve souzvuku: druhu druh z nás mlčky tisknul ruku.
Cookies on Poetry Cove