To drsný kaktus na nestvůrném stvolu,
však pouze noc když ku zemi se schýlí,
poslední stopy červánků, jež zbyly,
rvouc černou pěstí mračen do výmolu,
květ bájný zažíhá se do plápolu,
a tiše chví se jako plamen bílý,
jak tmou by vlálo bílé roucho Víly,
či šlehla v mrak zář severního pólu:
Tak hoří noci, samotě a tichu.
Jen světlošky jak perly padající,
ty slzy v ňadrech noci, ten květ znají.
Však sotva Zora ve hrdliček smíchu
fanfaru světla spustí vítězící,
jak duše básníka se v sebe ztají.