Bílého bezu kytku
mi drahá poslala ruka,
zřím dojat každou snítku,
sen máje na spánky ťuká.
Tak stříbrně jest bílý,
však škoda, nevoní,
květ sklenníku to pouhý.
Čas prchne ještě dlouhý,
než v přírodě se schýlí
a k tváři nakloní.
A přec ta kytka drahá
co vzbouzí v srdci mi dumy!
Zřím kraj, vše lesk a vláha,
sad, řeku, jez kde šumí,
zřím úzká zahradní vrátka
a cesty bílý pruh,
a u vrátek a jezu
je plno bezu a bezu...
Ó jaká vůně sladká,
jíž celý prossát vzduch!
Bez bílý, šedý, rudý,
a každý silně tak dýchá –
Ta stezka, šel jsem tudy,
noc byla hluboká, tichá...
A milé a vlídné tváře
zří ke mně z květů všech
a bílé ruce kynou
a vůně bezu mi plynou
do jizby samotáře –
žel, zpět jim zní můj vzdech!