Z let dětských, z krásných oněch dnů,
kam ubírám se, kam se hnu,
vždy zní mi v duši, se mnou jest:
Vstal z mrtvých! ona velká zvěst.
V ní síla, hloubka, vřelý cit...
Ó nelze, nelze zapomnít
v tiš noci a v dne shonu
ten slavný hlahol zvonů,
těch velkonočních zvonů!
Kdo vskutku žil a miloval,
kdo věřil, chtěl a bojoval,
kdo ztratil vše, by našel zas
na propasti dnu těchy jas,
ten pochopí a ocení
to kouzlaplné souznění,
tu hudbu měkkých tónů,
ten slavný hlahol zvonů,
těch velkonočních zvonů!
Slyš, zlatým chmýřím jehněd v dál,
v cest úvozy a podél skal
to táhne se a hlaholí
z měst, samot, vesnic do polí,
v tom jaro, síla, k žití vzruch,
v tom budoucnosti mluví Bůh:
Kdo může říci: tonu!
v ten slavný hlahol zvonů,
těch velkonočních zvonů!
My Velký pátek měli již,
i náš snad v prachu skácen kříž,
my dlouho šli pod jeho jhem
a vzdechy zněla celá zem;
však přečkavše svou Golgatu
chcem slyšet v tichu sabatu
ve zbožném hlavy sklonu
ten slavný hlahol zvonů,
těch velkonočních zvonů!
Vstal z mrtvých! Nuže, srdcí tluk
v ten sváteční ať vpadne zvuk!
Jež v učenníků padlas hruď
do Emaus jdoucích, s námi buď,
ty svatá něho, naděje!
Kéž zázrakem vás zavěje
do srdcí milionů
ten slavný hlahol zvonů,
těch velkonočních zvonů!