V Týn starý – měl jsem volných pár chvil –
jsem podle zvyku zabloudil,
mám rád jej, jsem tu jako doma.
Tu zřel jsem na hrobce Astronoma,
na šedém náhrobku kameni
se lauru smát svěží lupení.
Ten laur sem velká žena dala,
před jejímž uměním otřásala
se scéna potleskem, jásáním.
Já dojat hlavu ukláním,
v spojení věnce s náhrobkem
a v boji našem o vlastní zem
já zřetelně, mocně slyšel jsem,
co velké, svaté jest, se třást
věčné jako život: Vlast!