A zas deset roků – město v mlze leží, červánků zář matná prchá s jeho věží. Ve všech oknech lampy hoří živým zlatem, žalmy znějí městem – večer před sabatem.
Aj, tu poutník starý! ku otčiny prahu Akiba jde skončit bludnou svoji dráhu. Jak sníh jeho vlasy, vous jak stříbro bílý, těžká hlava v snění ku prsoum se chýlí.
Ale v černém oku stejným leskem hárá k milence a k lidu láska jeho stará. Teď svět celý prošel – u kolébky lidí hledal tajný zákon, který světy řídí.
Viděl starý Babel, na Gangu byl hostem, v zjevech noci trávil modlitbou i postem. A tu náhle poznal, že bůh žije v světech, jako teplo v slunci, jako vůně v květech.
A příroda celá že dlí v ruce boží jako růže, již si děcko na dlaň vloží. Ku věčnosti člověk, vlna spěje k moři, ale nad oběma slunce lásky hoří.
Teď se opět vrátil – skráň mu starost hnětla, ale zlatým křídlem sláva před ním letla. Od vzdálených hranic až k rodnému městu na vítězný pochod změnila mu cestu.
Teď jak ve průvodu ulicemi kráčí, a jen spatřiti jej, zástupy se tlačí. Došli k synagoze. – Hle, tu žena sedí, v modlitbě se třesou rtové její bledí.
Zrak se kalí slzou, šedivé má vlasy, na čele i v tazích zbytky dávné krásy. Ben Akiba stane – sotva oku věří... a juž letí v náruč Azalově dceři.
Líbá tvář i ruce, šedý vlas jí hladí jako v dobách lásky, jako v dobách mládí. „Bůh buď požehnaný, moje holubice, co jsem tebe našel, nevzdálím se více!
Vlasy zšedivěly, avšak v jeseň chudou nám pod sněhem teprv růže kvésti budou. Já jsem hledal boha – prošel šíré země, hvězdným nebem, bouří, mořem mluvil ke mně.
Často v duchu lidském jeho tvář se stkvěla – v tvé věrnosti ale zjevil se mi zcela.“
Cookies on Poetry Cove