Deset roků prchlo – město v mlze leží,
červánků zář matná prchá s jeho věží.
Aj, tu Ben Akiba kráčí ku domovu
a v snech mládí svého rozhlíží se znovu.
Vlas prokvětlý stříbrem kol skráně se točí
a proroka vážnost hledí z přísných očí.
Mnoho zřel i zkusil, prošel dávné kraje,
viděl Jehovy kouř stoupat ze Sinaje.
Prošel zemi otců v bádání a hoři
od libanských cedrů až k rudému moři.
Viděl Egypt, spával mezi obelisky,
tušil, že jest cíle svojí cesty blízký.
Lidstva duch se snesl jednou k jeho loži,
vstoupil v duši jeho jako anděl boží.
A on poznal lidstva bol a utrpení
a zasvětil jemu žití své i snění.
Poznal, že bůh mluvil nejen s Israelem,
že duch jeho vane v člověčenstvu celém.
Že každý duch lidský v myšlenek svých květu
hořícím jest keřem, v němž bůh mluví k světu.
Nechť myšlenky duši, cesty tělo tuží,
srdce stejně hoří láskou k tmavé růži.
To myšlenka zlatá, jež mu z mládí zbyla –
dvacet let juž tomu, zdaž mu věrnou byla?
Ptá se tu, a slyší v domě žal a sváry,
vydědiv svou dceru zemřel Azal starý.
Ona opuštěna, když ji bída hněte,
stříhá vlasy svoje, prsteny z nich plete.
Pláče ve dne, v noci, nepromluví slova
a nazývá sebe Ben Akiby vdova.
Akiba to slyší, šepce slzu v oku:
Bože, dej mi sílu ještě deset roků!
Mne volá mé dílo tajuplnou mocí! –
Nedomluvil, zmizel ještě před půlnocí.