Dávno slunce zašlo, město v mlze leží,
červánků zář matná prchá s jeho věží.
K bráně poutník mladý volným kráčí krokem,
místa svého mládí kalným hledá okem.
Kolem bledých, přísných tahů obličeje
černá kadeř dlouhá ve prstencích spěje.
U brány fík starý – zde jej políbila;
deset let juž tomu, zda mu věrnou byla?
A vzpomínky jeho, když se v dumy ztrácí,
v mladosti jih letí jako tažní ptáci.
Ve chudobě zrozen poznal žití trudy,
z drobtů svého pána živ byl rabín chudý.
A tu blázen zaplál láskou k jeho dceři,
k purpurové růži na bohatém keři.
Vyhnali jej z domu – bolest zbyla jemu
a pak láska k jeho lidu nešťastnému.
Světem chodil v dumách, zabloudil hnán žalem,
kde v své slávy rumech stojí Jerusalem.
Chodil pouští, lesy, na ruinách sedal,
zbytky minulosti svojich otců hledal.
Zbytky jejich slávy, myšlének i bludů
jako pilná včela snášel do Talmudu.
Nechť myšlénky duši, cesty tělo tuží,
srdce stejně hoří láskou k tmavé růži.
Toť myšlénka zlatá, jež mu z mládí zbyla;
deset let juž tomu – zda mu věrnou byla?
Ptá se, a tu slyší tu zvěst neslýchanou:
dcera Azalova posud není vdanou.
Třikrát vůle otce juž ji zasnoubila,
marný hněv i slzy – ona stálou byla.
Nosí černé šaty, nepromluví slova
a jmenuje sebe Ben Akiby vdova.
Akiba to slyší, šepce slzu v oku:
Zda mi bude věrnou ještě deset roků,
než mé velké dílo bude dokonáno?...
Nedomyslil, zmizel, než svitnulo ráno.