Nač kolem skráně mojí otáčí
tvá ruka lásky růži zkrvavělou?
nač zápal ten? – Mně slza dostačí,
já spokojím se s immortelou!
Má hlava jest již od polibků mdlá,
ten pohár klamů dávno dopit na dno;
a matný žár, jenž v hrudi mojí plá –
tvá slza uhasí jej snadno!
Já sebe neviním, ni čas, ni svět,
bůh ví, já bych se děsil nyní blaha!
ni výčitkou se nepohne můj ret,
můj duch i doufati se zdrahá.
Ó sama rci, nač máme milovat,
když v lásku ani sami nevěříme,
nač hledat asyl tam, kde bouř a chvat,
kde šťastným, kdo jen v hrobě dříme?
Nač ku životu lákat staré sny,
když cizí jsou nám smavé jejich reje?
nač v jeseni se vžíti do vesny,
nač plakat, když se život směje?
Ten nudný život prázdná hostina,
při které jenom hlad a žízeň, cítíš,
kde citů plamen, který zhasíná,
pro věčnost nikdy neroznítíš;
kde najdeš štít na konci zápasu,
když z ruky slabé vypadnul meč tobě;
kde květy, jež jsi chtěl mít do vlasů,
vyrostou v posměch na tvém hrobě.
Nač tedy kol mé skráně otáčí
tvá ruka lásky růži zkrvavělou?
nač zápal ten? – Mně slza dostačí –
já spokojím se s immortelou!