Svět uspávala kdysi melodie
k Metastasia sloce sladkomřivé.
Svět změnil se, ve vášni ona divé
o klenbu nebes žhoucím křídlem bije.
Že člověk zápasí a tím jen žije,
že myslí, cítí, chce, co nechtěl dříve,
on, taji, přírodo! vesmíre, dive!
vám našel řeč, jež sluje symfonie.
Pryč s všemi pouty! hřmí to z každé noty
a proudí to jak velké políbení,
v němž setkaly se Ducha rty a Hmoty.
Z obou se v oba velký život vlívá,
plá, jásá, svítí, jiskří a se mění:
tím vírem Neznámý kdos k nám se dívá.