V tvém umění, ó mistře, národ žije! V tvých tonů vlnách jeho srdce bije, ples jeho jásá, bolest jeho kvílí, v nich vzlétá k slunci jako orel bílý,
vše slzy, jež mu s rudých víček skanou, v tvých melodiích drahokamy vzplanou, jež duch tvůj v jeho slávy vínek sází. Tvá duše ocean jest beze hrází,
leč pouze skvostné perly na břeh metá, jest jako slunce žhoucí v středu světa a paprsky své – tóny kolem leje, a každý paprsk proniká a hřeje,
a každý paprsk, sotva v srdce padne, poušť jeho vyzlatí, z tmy jeho chladné zář vykouzlí a jest mu rosnou vlahou. My jásáme – ty sám však strmou drahou
jdeš k slunci ideálu, na tvé skráni se kříží blesky, ku tvým retům sklání se plný žluče z Gethsemanu kalich. Leč dál ty kráčíš velký v středu malých,
my v noci hledáme – tys na úsvitě. Však přijde čas, kdy všickni poznají tě a s chvěním řeknou: On žil mezi námi, on slunce byl a my jen byli mhami,
jež triumfálný běh mu zakrýt chtěly, my zmizeli jsme – on však září skvělý! Ten čas je blízký! Ty však, mistře, znovu svět tónů rozvlň! V stíny našich rovů
vpusť nového dne záblesk! Sedni k loži, hle, národ stůně, hudba tvá, div boží, jej uzdraví, co trpí, sní a tuší, vše v tóny proměň, vždyť ty’s jeho duší,
ty’s jeho fenix, zpěvná labuť bílá! Tvá hudba nejlíp světu vyslovila, že ještě žijeme, ty’s chrám tu sklenul, v němž na své boje národ zapomenul,
kde osvěžen se dívá v zoři ranní a první laur svůj na tvé vidí skráni!
Cookies on Poetry Cove