Čas viděl jsem; hřměl na větrném koni
a z bronzu kopyty vše deptal v prach.
Svist jeho kosy posud v sluch mi zvoní.
Svět pod ním chvěl se a potácel v tmách.
Jak soudce zased’ na věčnosti práh,
jak smetí házel snahy lidské do ní.
Co velkým včera – dnes juž na marách,
vsi jako říše před ním se v nic kloní.
V tom z hlubin, v mrákotách kde spala země,
jak světlý paprsk mohutně a jemně
cos vznášelo se. – Mistře, hudba tvoje!
V té chvíli čas v svém zastavil se letu
a pohrouživ se v souzvuků tvých zdroje,
sám roztál v hudbu, jas a deště květů.