Věru, nevím, nač ty písně, užitek z nich malý,
dětinská to hříčka slov jen, obrazů vír stálý.
Blýská se to jako v slunci šnůry korálů,
moudrého však ten třpyt luzný přec jen neošálí.
Je to věru jako duha, kam svit luny pad,
celkem se to s šumným taktem přec jen v prázdno valí.
Tají se to jako srdce růže v sterých záhybech,
Isidy však závoj věčný přec to neodhalí.
Je to pole plné chrpy, máku, koukolu,
pravdy klásek obraznosti slunce však tam spálí.
Je to chumáč motýlů a vážek, třpyt a nach,
tanec hvězd, vír bublin a prach zlatý v dáli.
Snad i pravdu máte, je to pestré, sladké nic,
souseda však studnu, jak vy, přec to nezakalí.