Ty uchvacuješ pocit okamžiku
a dojem každý v rhytmu lehkou síť,
jak úsměv by to spanilých byl rtíků,
jenž praví hochu: „Večer jistě přijď!“
Kol tebe zástupové stejně cítí,
však bol i radost zamlčí jich ret,
je skále chladné podobno jich žití,
jež zlato lačně zamyká v svůj střed.
Co láká tě a nutí mluvit v básni?
Zda lehčí tím je srdce tvého tíž?
Ti mlčenliví – snad jsou více šťastní,
však pouze ty, co věčné, vyslovíš!