Ó luzný ráji, který hlídá Aetna
a nad nímž pochodeň plá Promethea,
ty čarných bájí sladká země květná,
kam skryl se Pan a Kybela a Rhea,
když krutý osud v muka nepočetná
je štval, když náhle zkameněla Gea,
a v prsou plných živné, žárné mízy
ten oheň shas’ a s ním ves život ryzí.
V tvůj prach antických vozů do kolejí
když v teplých nocích plný měsíc svítí,
když cypřiše a vavříny se chvějí
a mořem hvězdy, zlaté nebes kvítí,
tu echa minulosti probouzejí
se v hájích, vlnách, všady hárá žití,
to velké žití pradávného Řecka,
kdy svět byl láskou, krásou láska všecka.
Ten bájný ruch těch nocí při měsíci
a hluboký mír poledního ticha
pad’ v pěvců tvojich hymnu jásající;
hned žitím vře, hned sladké báje dýchá,
hned z lásky v srdci lítou dělá lvici,
hned s hrdličkami v stínu myrty vzdychá,
a odlesk věčna máje, jímž vše zkvětlo,
v jich písních křičí: Světlo! světlo! světlo!