Na prvním azuru hvězd prvních pláním
byť každý sen svůj nejkrásnější psal,
jenž v nocích bezesných nám slétá k skráním,
jejž v touze bezdné zovem: ideal;
kdo může zcela pochopit nás z davu?
Kdo „cítím s tebou“ by tvé písni řek’?
pro věčnost všickni tkáme na svém hávu
na času stavu útkem myšlének.
Jdem životem si skoro sobě cizí
a král je každý v svém přec údělu,
pod hlodem bídy veteš těla mizí
a vzrůstají nám křídla andělů!
Jen sílou obrazů, jen rhythmu vlnou
je každý nad svět kolem větší z nás,
a věky prosí, zápasí a klnou
v té naší písni, kde zkameněl čas.
Byť krásy celé objali jsme moře,
či pouze dívčí útlý náprstek,
všem plane v srdcích nesmrtelná zoře!
Tak ústí velkých amerických řek
i kapka rosy hoří zanícená,
když z lůna černých mraků měsíc vzplál,
před námi všednost jako lačná fena
se krčí zuby ceníc opodál.