V mém okně hvězda jediná
tak mocně pláti začíná,
a větší silou plápolá,
čím hlubší noc je dokola.
I patřím k ní a duch můj sní:
co tužeb v srdcích rozvlní,
co nadějí a snů a dum
se zvedá za ní k nebesům!
A snad ta hvězda zářivá
na pouhém klamu spočívá
a mrtva sama řadou let
se, mrtvé oko, dívá v svět.
Když v kosmu valné oblasti
nejmenší není účasti,
když vše je zdání, lež a klam,
nač ona hvězda svítí tam?
Však na tom dost: v svět illusí
že patříme již bez hrůzy,
že hrajem s nimi, zříce tmou
v tu věčnou propast bezednou!