Na nožky ti perly hází
vlna jezera,
v kadeř květy akacie
vánek večera;
hvězdy závoj nad tvou hlavou
tkají ve výši,
rákos, jímž tvá loďka pluje,
o tvé kráse vypravuje
smutné cypřiši.
Jasný vzduch a tiché nebe,
země blažená,
všecko spí – jen s písní drozda
mluví ozvěna;
zpod vesla ti zlaté kapky
kanou v stříbro pěn,
pluješ tiše jako víla,
sestra tvoje, labuť bílá,
za tebou jak sen!
Nad rákosím měsíc dřímá,
vlna u břehu,
chceš, svá ňadra tvojí hlavě
půjčím k noclehu?
Kol vše jako moře jedno
v tiché záři hvězd,
v něm však, přístav nad vodami,
kde jen Bůh a láska s námi,
moje srdce jest!