Na nožky Ti perly hází
vlna jezera,
v kadeř květy akacie
vánek večera;
hvězdy závoj nad tvou hlavou
tkají ve výši,
rákos, jímž Tvá loďka pluje,
o Tvé kráse vypravuje
smutné cypřiši.
Jasný vzduch a tiché nebe,
země blažená,
všecko spí – jen s písní drozda
mluví ozvěna;
zpod vesla Ti zlaté kapky
kanou v stříbro pěn,
pluješ tiše jako víla,
sestra Tvoje, labuť bílá,
za Tebou jak sen!
Nad rákosím měsíc dřímá,
vlna u břehu,
chceš, svá ňadra Tvojí hlavě
půjčím k noclehu?
Kol vše jako moře jedno
v tiché záři hvězd,
v něm však přístav nad vodami,
kde jen bůh a láska s námi,
moje srdce jest!