Sám, neúprosný soudce svého věku,
jak Shylock brousí nůž své analysy
na všecky jeho nádory a hlízy
v much bzukotu i ve havranů skřeku.
Mystický záchvat, v kterém síla mizí,
kde tucha pouze mluví ve člověku
i úsměv mládí plný luzných vděků,
vše jedno mu, žeň svoji všady sklízí.
Jde jako kat obětí svojich středem,
však v hloubi sám je vlastním svojím katem,
jenž churav svého pessimismu jedem.
A když vše zmoženo, když pot svůj stírá,
když Babel jeho zimničným již chvatem
je vyvýšen, sklán jak strom bleskem zmírá.