Tys zapomněl na bohatýra báje,
jenž těžký balvan v luzích Styxu válí,
jej nese, drží – snad se neskutálí,
teď věří sám, však u skaliny kraje
ten smekne se, zpět letí, unikaje,
ve hromotřesku padne mezi skály,
kde doma byl – On za ním běží zdáli,
výš tlačí, hrudí oň se opíraje.
A znovu válí – balvan klesá znovu,
on začíná zas v nezdolné své muce.
Již chápeš tu svou práci titanovu?
Však neustáváš též. V tvé pilné ruce
mé dílo roste, nevšimnuto žije –
Buď zdráv, ty Sisyfe mé poesie!