Bůh pravil k Smrti: Vstaň, jdi do Sieny! – Pandulfo Petrucci tam opuštěný se v mukách svíjel na smrtelném loži bez lásky dětí, bez soucitu ženy.
Myšlenka každá jako ostré hloží jej bodala, pot na čele mu vstával, on v nejistotě čekal na soud boží. A upomínek stále větší nával
strh’ do víru mu duši, bouře dravá, a příšernými sny ji obetkával. Kde jeho dvůr, kde sluhů četných vřava? Sám teď zde troubu archanděla čekal,
vždy tyran jak pes vzteklý dokonává. A čím víc v svojí minulosti těkal, tím chladnější pot spěl po jeho skráni, čím vzpomínal víc, tím se více lekal.
A jeho duch byl roven štvané lani, již lovců sbor – to jeho děsné hříchy – z tmy houště žene k prázdné, pusté stráni. Duch jeho skrytý v zásekách své pýchy
teď vyplašen svědomí zvučným rohem se zmítal – jindy nezlomný a tichý. Teď po letech, po vášní boji mnohém, po krveprolití, po plné číši,
teď přišel čas, kdy mluvit má s svým Bohem. A ten je spravedlivý; nářek slyší, jejž potlačený z prachu k němu zvedá, hněv jeho bleskem andělé v mrak píší.
Bůh, který pravil: Všem boháčům běda! Bůh, jehož chví se ve oblaku váha, a jehož trestem Smrt je stínobledá. A Pandulfo zřel duši svou, jak nahá
před soudem toho Boha nyní stojí, a váha klesá – a děs po něm sahá. A v nových příšer zoufanlivém boji on zmítá se, svá ňadra tluče pěstí,
a peklo cítí pláti v hrudi svojí. Dne zábřesk, noci šer, tluk hodin, vše mu věstí, že stále bližší, bližší je té chvíli, kdy dračím křídlem Smrt kol zašelestí.
Mnich hlídá jej a habit jeho bílý jej zimničných snů nepokojem straší. I vstane v loži a jak děcko kvílí. Chce hned svou duši dáti Satanáši,
jen smrti muka – ta jej nejvíc trápí, klid jeho ruší, spánek jeho plaší. Tu v týle náhle cítí ostré drápy, tu vidí sebe ďasa na vidlici,
jak v žhavé smůle tělo jeho stápí. I zařve strachem, až pot v jeho líci se řine jako z jara hory řeka a na loži se zmítá úpějící.
Mnich bez ustání na kolenou čeká, nad knihou chvějí se mu rtové bledí, mnich modlí se – a Pandulfo se vzteká. Mnich připraviti chce jej ku zpovědi,
ví, jeho hříchů že je dlouhá řada, leč tyran úpí jen a slova nedí. Po stráních večer stíny své juž skládá, tma číhá v polích, strach se plíží z lesa,
po hvězdách oko myslitele bádá. Tu v tichý spánek zvolna tyran klesá.
Cookies on Poetry Cove