Když svatvečer se zešeřil, své žáky Balšem přeměřil, a když jich správný počet byl, sed s nimi k hodu jed a pil.
Když nalil svatý pohár pak, tu divně se mu zažeh zrak: on v hloub se ducha ponořil, zde nový svět se vynořil,
a seděl tiše s úsměvem. Že vidění má – zjevno všem. Při staré lampě sabatní se mile tak a sladce sní.
Však náhle úžas všechny jal, když Balšem smál se, smál se, smál, když třikrát jeho jizbou spěl tak milý smích, jenž hudbou zněl,
neb z rabí všech tu přítomných u mistra nikdo neznal smích. Pak ztišil se a zved svou číš, se vyhovořil, klidný již,
však úsměv děl a děla tvář i očí milá, tichá zář, že blažen byl a spokojen se na sabatní těšil den.
Rabiho Wolfa šťouchali tu všichni z blíž i z povzdálí, že nejdražší mu, každý ví, že před ním neměl tajemství.
Ač Wolf se bál, vstal přec, se ptal, proč třikrát se tak Balšem smál. Děl Balšem: Jak tu dlíme kol, proč sdílet si jen trud a bol,
proč nesdělit i veselí, s nímž každý spíš se spřátelí? Já duchem byl jsem přenesen v kraj podolský a přišel ven,
a pravda je, co povídám: kdo chceš, tam jeď, se přesvědč sám! Tam v kraji dál od světských cest, muž prostý žije, knihař jest;
že zbožný, věrný, spravedliv, však zámožnější býval dřív, než nyní jest. Má milou choť, jež v přístav víry žití loď
mu klidně vede úskalím, jsouc mírná, tichá, dobrá s vším. Čas přišel zlý, ni halíře, a prázdny v domě talíře;
nebylo ryby tam ji dát, nebylo fíků, chleba – byl jen hlad; nebylo v domě oleje, nebylo svíčky na stůl v šer,
by vzplála v pozdní svatvečer. A souseda na pomoc brát si nepřál knihař; byl vždy rád, sám když si pomoh bez cizích, –
spíš o hladu byl hezky tich – a proto pravil k choti své: Mně sabat v synagógu zve; ty zůstaň doma a hleď spát
a zaspíš tíseň, tmu a hlad – však dlužit se, to nerad vídám, ba třikrát ti to zapovídám. A odešel. Ký to žas,
když k půlnoci se vracel zas, jak zřel svou chudou pláti chýš! A na stole, tam plná číš, a ryba na talíři též –
nevěděl, zda to pravda, lež, však myslil v duchu, jistě choť v té bídě řekla: Ostych shoď!, a k sousedům, jak ženy jsou,
šla přes mou vůli almužnou. Však je muž moudrý, tichý byl, hněv ve svém srdci utajil a k stolu sed a číši zved
a brzy byl mu rájem svět. Pak přised k choti jako dřív a ptal se, odkud tento div? A žena blaženě se smála
a klidně se mu zpovídala: „Když odešels, tu tíseň zlá mou smutnou duši přepadla. Já pěla, utírala prach,
pak trávila čas v modlitbách a nechtělo se jít mi spat. Já probírala starý šat, jenž od let v truhlách leží skryt –
tu zlata svit mi v oko kmit. Náš dávný to šat svatební, tvůj kaftan celý zánovní s knoflíky stříbrnými pad
mně v oko; hedvábný můj šat, můj čepec celý ze zlata... a já jsem stála dojata. Však chvíli jen a jeden skok
a k vetešníku spěl můj krok. Já prodala to – a dal co chtěl – jen abys pěkný sabat měl; a nechť dal ceny sotva půl,
přec ryba přišla na tvůj stůl i chléb i fíky, brzy svícen vzplál šábesový slavně vznícen, a tak vše uchystala jsem
nežli tys, drahý, přišel sem. To víra má i odvaha, jen chtěj, Jehova pomahá.“ Tu radostí zrak muži vzplál,
jak moh, svou ženu zobjímal, a teprv s chutí k stolu sed, a znova pil a znova jed. Teď teprv rájem byl mu svět!
A naposledy babku vzal, s ní kolem stolu tancoval, až všecky židle zporážel – tak velkou radost v srdci měl,
že pomohli si bez cizích a klam v tom nebyl ani hřích. To zřel jsem ve svém vidění, a vida jejich křepčení,
já Balšem musil jsem se smát – Buď Jahve žehnán tisíckrát!
Cookies on Poetry Cove