Balladu sladké duši dnes
já zpívám z celé srdce hloubi;
to byla radost, jásot, ples,
v kterých se nahé duše snoubí,
hrdliček píseň v ztmělém loubí!
To bylo velké opojení,
to život byl v svém soujemu,
to byla láska ke všemu,
to bylo všech snů vyplnění!
Ó, Psycho má, bloudící kdes,
zde našla jsi cíl svého snění!
Jak vzlétl bych až do nebes,
tak lehce Tvojí na peruti!
Co netřesků má skalný tes,
co zvuků niva v procitnutí
v mladého Jara zavýsknutí!
Co skřivan trylků má v svém pění,
co země vonných výdechů,
když vesny sláva v pospěchu
se rozleje v kraj k oslnění,
co kalíšků má drobný vřes, –
zde našel jsem cíl svého snění!
Věř, pampelišek nemá mez,
když zlatem do daleka svítí,
křepelka nemá „pět peněz“
v mateří doušky skryta kvítí,
co srdce cítilo, co cítí!
Plá slunce, všecko vře, se pění
a v prvním, sladkém záchvatu
tisíce drobných dukátů
se směje v slunce rozjiskření.
Však cítím to a Ty to věz,
zde našli jsme cíl svého snění!
Ó, nechci volat probuzení
v ty sladké sny – to přijde dřív,
než dokonán jest lásky div
ve objetí a políbení!
Blíž přitul se – víc ani hles.
Zde našla jsi cíl svého snění!